Dvě miminka

V maminčině děloze byla dvě miminka. Jedno se zeptalo druhého: „Věříš v život po porodu?“ Druhé odpovědělo: „No samozřejmě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu proto, abychom se připravili na to, co bude potom.“ „Nesmysl,“ řeklo první. „Žádný život po porodu není. Jak by vůbec vypadal?“

Druhé odpovědělo: „Nevím, ale bude tam víc světla než tady. Třeba budeme chodit po nožičkách a jíst pusinkou. Možná budeme mít více smyslů, než si teď dokážeme představit.“

První namítlo: „To je bláznivé. Chození je přece nemožné. A jíst pusinkou? Co je to za nápad? Pupeční šňůra nás přece vyživuje a obstarává všechno, co potřebujeme. Ale je hrozně krátká. Život po porodu je logicky vyloučený.“

Druhé trvalo na svém: „Já myslím, že určitě něco bude a možná to bude úplně jiné než tady. Možná tu fyzickou pupeční šňůru už nebudeme potřebovat.“

První povídá: „Nesmysl. A navíc, pokud život potom existuje, tak proč se odtud ještě nikdo nevrátil? Porod je konec života a po porodu není nic než temnota, ticho a zapomnění. Prostě nebude nic.“

„No, nevím,“ povídá druhé, „ale určitě se setkáme s maminkou a ona se o nás postará.“

„Maminka? Ty fakt věříš na mámu? To je komické. Jestli maminka existuje, tak kde je zrovna teď?“

Druhé říká: „Je všude kolem nás. Jsme jí obklopeni. Jsme v ní a a díky ní žijeme. Bez ní by tento náš svět neexistoval.“

První povídá: „No, já ji nevidím, takže je zcela jasné, že neexistuje.“

Na to druhé odpovědělo: „Někdy, když jsi opravdu potichu, soustředíš se a pozorně nasloucháš, ucítíš její přítomnost a uslyšíš její milující hlas, jak k nám dolů ze shora promlouvá.“